Můj první (k)rok v Úpici
Je konec školního roku. Sluneční paprsky neúprosně pronikají skrz okna do místností a hladí nás po tváři. Ve vzduchu visí nadšení z prázdnin. Třídy se vyklízejí, modré kontejnery nestíhají hltat kvanta papírů a úsměvy září po škole. Máme před sebou dva měsíce horkých letních dní. Povinnosti mohou jít stranou. Alespoň na chvíli.
I Rahel Zuchová s Honzou Petirou již mohou vydechnout. Na poslední školní rozptýlení totiž zkompletovali básnickou sbírku. Kromě školního podcastu (8+4), který vede Honza, se rozhodli proniknout do tajů svých vrstevníků a učitelů i jiným způsobem. Septimánka (v šk. r. 2025-2026) Rahel přišla s nekonvenčním nápadem pospojovat mladistvé i učitele právě onou básnickou sbírkou nesoucí název To, co nás spojuje. Přispěli nejen žáci, ale i učitelé a touto formou ztvárnili něco, co vyráží dech.
Básně jsou rozdělené do několika tematických okruhů. Na konci článku je přiložen odkaz na on-line verzi. Když jsem poezii četla, smích střídala husí kůže nebo brada padající dolů. Troufám si říci, že Nezval, Skácel či Sylvia Plath by zůstali strnule stát nad hloubkou myšlenek.
Dovolím si také citovat úryvek z knihy Všecky krásy světa od Jaroslava Seiferta, jenž mně hned vyvstanul na mysli, když jsem sbírku zavřela. „Dospělí si často neuvědomují, jak dítě pozorně a přitom bolestně vnímá každý nesoulad i žal těch, které má rádo. Udržuje se stará pověra, že dětství je nejen zcela nevinné, ale že je zároveň ověnčeno kytičkami radostí, že je bezstarostné a šťastné. Vždycky to nebývá pravda. Dětství je plné rozporů a pochyb, plné nepříjemných překvapení, zvratů a smutků, o kterých nemluví, protože ještě nenalézá slova.“ Dosaďme si za děti mladistvé a přejděme poslední větný celek – protože v této básnické sbírce mladí spisovatelé dokonale vyjádřili své pocity a nalezli pro ně slova – a zamysleme se nad tím. Především my dospělí. Protože i když na dospívání vzpomínáme s láskou, řešili jsme problémy, nad kterými teď mávneme rukou. Tehdy jsme je ovšem s takovou nadsázkou nebrali. Seifert to také v již zmíněné sbírce píše. „Říkává se, že mládí touží a stáří vzpomíná,“ nebo „V životě prožíváme zklamání za zklamáním. Zapíráme-li to sami sobě a nemluvíme-li o tom před jinými, říká se tomu životní optimismus. Začíná to již v dětství a pokračuje to až do konce života.“ „Žili jsme své mládí, ten nejpůvabnější čas, který má jen jedinou chybu, že si hlouběji neuvědomujeme své jedinečné a nenavratitelné štěstí v životě.“ (1982)
Jsem ráda, že žáci našli odvahu své básně zveřejnit a nechat tak ostatní nahlédnout do jejich myšlenek. Jsem také velice ráda, že do sbírky přispěli žáci gymnázia i střední odborné školy.
Velký obdiv si pak určitě zaslouží již zmiňovaná Rahel Zuchová, jež s tímto nápadem přišla.
Básnická sbírka však není jediným důkazem tvořivosti našich studentů. Během svého prvního roku jsem měla možnost sledovat jejich talent v mnoha dalších podobách.
Artefaktem spojující žáky a učitele je pak také již výše uvedený podcast 8+4, na němž se Rahel podílí a jehož autorem je Honza Petira.
Ráda bych za sebe poděkovala nejen jim dvěma, ale i ostatním žákům Městského gymnázia a střední odborné školy. Učím tu teprve rok, za tu dobu jsem však měla tu čest poznat nespočet velice výjimečných žáků. Prváky jsem byla nominována na Zlatého Ámose a při obhajobě konající se v Praze předvedla Markétka, Maruška, Jeremi a Jozí scénku z Vyšetřování ztráty třídní knihy.
Na obhajobu se připravovali pouze žáci a já ji viděla poprvé až spolu s porotou, a to Vám tedy povím, snaha schovat slzičky dojetí a smíchu byla marná.
Když Divadlo Járy Cimrmana přijelo do Úpice, mrzelo mě, že jsem i přes rychlé jednání minutu po spuštění prodeje nesehnala lístek. Vzápětí ale přišlo taktéž uvědomění, že pro stejně kvalitně zpracovaný divadelní kousek není zapotřebí herců, ale že stačí studenti kvinty (ve šk. r. 2025-2026).
Dalším důkazem nedozírné fantazie žáků byla školní výstava pod taktovkou Vojty Tvarůžka. Tomu se podařilo vytvořit v učebně galerii děl žáků (a učitelů). Zapojilo se jich mnoho ať už s obrazy (např. Klára Švandrlíková, Nikol Pešková, Klára Konopáčová, Vojtěch Tvarůžek, Mgr. Adam Tuček, Mgr. Pavel Blatník…), plastikami (Magdaléna Mastíková), texty (Viktorie Váňová) nebo básněmi (Alžběta Pechová).
Když se pak v květnu slavil svátek studentů – majáles – myslela jsem, že jsem na této škole již vše zažila. Jak já se mýlila. To, co předvedly třídy, bylo dechberoucí. Přála bych každému, aby majáles v podání úpického gymnázia a SOŠ mohl zažít. Jestli něco stálo za pět trýznivých let studia, bylo to toto.
A co dal tento rok mně? Především něco, co jsem po letech studia téměř ztratila – fantazii. Studenti mi každý den připomínají, že snít má smysl, že nemožné bývá často jen otázkou odvahy a že člověk nemusí přestat objevovat svět jen proto, že dospěl. Díky nim vím, že jsem tady správně. Protože „Všichni dospělí byli dětmi, ale málokdo si na to pamatuje.“ (de Saint-Exupéry, 2005).
On-line básnická sbírka je k přečtení na odkaze: http://bit.ly/4eqVEOW
Linda Endrychová
