Office 365 Bakaláři Jídelníček

Kouzelné sněžítko

Úvodní stránka > Aktuality > Kouzelné sněžítko

Kouzelné sněžítko

 

Stalo se to v době, kdy se blížily Vánoce. Mrazivé počasí venku kouzelně malovalo zimní krajinu. Malý Vítek už od rána seděl u okna a rozjímal nad tím, odkud Ježíšek vlastně bere dárky. Ani maminčino lákání ke společnému hraní deskových her ho nepřesvědčilo. Nadále sledoval hromady sněhu.

„Mám tu pro tebe dárek,“ přišla za ním maminka. Za zády schovávala malou krabičku. Zvědavost Vítka nakonec donutila zvednout se.

„Jaký dárek?“ zeptal se.

„Od tatínka,“ odpověděla mu maminka.

Vítek trošku posmutněl. Už to byl rok, co tatínek zemřel. Slíbil mu však, že mu bude z nebíčka každý rok posílat dárky. S tichým díkem si chlapec dárek vzal a běžel do svého pokoje.

Sedl si na postel a položil malou krychli před sebe. Chvíli se na ni zamyšleně díval a přemýšlel, jestli třeba tatínek neposílá dárky stejným způsobem jako Ježíšek. U přemýšlení však dlouho nevydržel. Dychtivě se pustil do trhání balícího papíru, ve kterém se ukrývala krabička. Odklopil víko  a spatřil malé sněžítko.

Ve skleněné kouličce s dřevěným podstavcem stál zasněžený domeček a vedle něho vánoční strom se zlatou hvězdou na špičce. Opatrně kouličkou zatřásl a s vykulenýma očima sledoval, jak se rozvířil všude sníh a pomalu klesal na domeček. Vítek tím byl tak unesený, že si ani nevšiml maminky, která malou škvírkou ve dveřích nakoukla do pokoje. Chvíli se dívala, jak si hraje, a pak se zase tiše vytratila.

Najednou se stalo něco podivného. Vítkovi připadlo, že zahlédl v okně domečku malého skřítka. Když si protřel oči a podíval se znovu, okénko zelo prázdnotou. Zatřepal se sněžítkem znovu a ani nemrkl, aby náhodou nepřehlédl malinkého mužíka, který na něho opět vykoukl z okénka. Tentokrát si už byl jistý, že tam je, a tak mu řekl: „Já tě vidím.“

„Já tebe taky,“ ozvalo se tiše. Vítkovi poklesla brada. Skřítek otevřel dvířka domečku a vyšel ven. Dlouhou chvíli na sebe jen mlčky zírali. Vítek se bál se sněžítkem byť jen pohnout, aby náhodou skřítek nezmizel.

„Odkud ses vzal?“ odvážil se na něho nakonec promluvit.

„Já tu bydlím. Chceš to tu ukázat?“ zašvitořil vesele skřítek.

„Ale vždyť já jsem moc velký. Nevejdu se tam,“ zanaříkal Vítek a smutně sklopil hlavu.

„Tak pojď blíž,“ radil mu skřítek. Přešel až ke sklu a nechával za sebou malinkaté stopy. Dotkl se sněžítka zevnitř a v tu chvíli se zlatá hvězda na stromě zableskla tak silně, že Vítek musel zavřít oči.

Když je zase otevřel, stál vedle skřítka a na nohách ho studil bílý sníh. Překvapeně se otočil kolem dokola a nevěděl, co se stalo. Zeptal se na to tedy skřítka, ale ten se jen vesele zasmál a pokrčil rameny. Radostně poskakoval zpátky k domečku, a tak se Vítek vydal za ním.

Jakmile za Vítkem zaklaply dveře, obklopilo ho příjemné teplo. Byla tam jen jedna velikánská místnost s krbem, před kterým na zemi ležel huňatý koberec.

„Jak se ti tu líbí?“ zeptal se ho skřítek. Udělal pohodlí na koberci a Vítkovi nezbylo nic jiného než si k němu přisednout.

„Je to tu hezké, ale nic tu není,“ pokrčil rameny. Krk si mohl vykroutil, jak se rozhlížel, jestli něco přece jenom nepřehlédl. Skřítek na něho šibalsky mrkl a luskl prsty. V tu ránu byla místnost plná úplně stejných malých mužíčků, jako byl on sám. Uprostřed se objevil nízký stůl a všichni skřítkové se k němu nahrnuli. Společně si broukali vánoční koledy a Vítka si vůbec nevšímali. Vítek se postavil, aby viděl, co tam skřítkové dělají. Nevěřil vlastním očím. Oni tam balili dárky! Měli to hezky rozdělené. Někdo stříhal balicí papír, někdo dárky balil a jiní je zavazovali mašlemi a lepili na dárky přáníčka.

„Vy jste Santovi elfové?“ otočil se vykuleně na skřítka, který ho do tohoto kouzelného domečku přivedl. Věděl totiž z pohádek, že Santa Klaus má malé elfy, kteří mu na severním pólu pomáhají vyrábět a balit dárky.

„Ne, kdepak, my jsme Ježíškovi skřítci. My tu jen balíme dárky a andílci je odnášejí Ježíškovi, který je roznáší dětem pod stromečky,“ vysvětlil mu skřítek a tvářil se u toho velmi důležitě.

„A odkud se ty dárky berou?“ zajímal se dál Vítek.

„To my nevíme. Andílci je přinesou a pak zase odnesou. Ježíšek si je asi čaruje sám. A nebuď tak zvědavý. Kdo se moc ptá, moc ví.“ Skřítek vyskočil na nohy a postrčil Vítka ke stolu. „Pojď nám radši pomoct.“

Vítek si vyzkoušel, jak těžké je balit dárky. Nejlépe mu šlo lepení mašliček. Už začínal být pomalu unavený, jenže dárků bylo stále plno. Když zíváním nakazil i ostatní skřítky, skřítek-velitel dal pokyn k ukončení balení. Jeden za druhým naskákali do otvoru ve stěně a radostně u toho výskali.

„Co tam je?“ ukázal Vítek na kouzelnou rouru.

„Přece klouzačka. Každého zaveze domů. Chceš se taky sklouznout?“

Taková nabídka se nedala odmítnout. Vítek si nadšeně sedl na začátek skluzavky, a než se sklouzl, otočil se ke skřítkovi.

„Děkuji ti. Mějte se tu hezky a ať vám jde balení od ruky,“ popřál mu na rozloučenou.

„Počkej ještě,“ zarazil ho skřítek, „ještě mi musíš slíbit, že o tomhle kouzelném domečku nikomu neřekneš.“

„Slibuju, tak ahoj,“ zamával skřítkovi a odrazil se. Klouzal se a klouzal, až to vypadalo, že skluzavka nemá konce. Potom však spadl do postele. Deka se nadzvedla, a když dopadl, pomalu klesla.

„Kdepak ses schovával?“ podivila se maminka, když našla Vítka stočeného pod dekou.

„Byl jsem se skřítkem v tomhle sněžítku,“ natáhl k ní ruku se sněžicí koulí.

„A copak jste tam dělali?“ usmála se shovívavě a sněžítko položila na Vítkův noční stolek.

„To je tajné,“ šeptem odvětil a potutelně se pousmál.

„Dobrá, tak si o tom tvém skřítkovi nech něco hezkého zdát.“

Maminka mu dala pusu na dobrou noc a tiše zavřela dveře pokojíčku. Poslední vločky ve sněžítku dopadly na kouzelný domeček. Skřítek vykoukl z okénka a naposledy mrkl na Vítka, který v další vteřině tvrdě usnul.

 

              Veronika Vlčková, 2. S