Vánoční kreditka

Vánoční kreditka

Pomalu se začal snášet sníh. Zlehounka usedal na pouliční lampy, stromy a celé okolí za chvíli spalo pod sněhovou peřinou. Kdo by si pomyslel, že tahle sněhová peříčka přilétávají k nám shora ze skutečných peřin a polštářků malých andílků. Právě mezi nimi probíhala nelítostná bitva. Jen jeden malý andílek seděl na měkoučkém obláčku a pozoroval, jak se všechno to bílé nadělení snáší dolů. Nepozoroval však jenom sníh, pozoroval hlavně lidi a jejich předvánoční shon.

„Žuch,“ uklouzl jeden pán a všechny dárky za ním jako poslušný psík. Andílek se tomu zasmál a zároveň se na pána zamračil, protože vykoupil to nejlepší zboží. Vzpomněl si na malou Aničku Krámskou, která ještě před chvílí koukala do výkladní skříně na všechny ty krásné a drahé věci. Tak moc chtěl malé holčičce splnit vánoční sen, ale jak? Rozhodl se poradit s ostatními andělíčky. Všechny zlatokudrnaté hlavičky se daly dohromady a po chvíli měly jasno. Pošlou Aničce vánoční překvapení!

Druhý den ráno Anička našla přede dveřmi malou krabičku. V ní byla kreditní karta a k tomu ozdobným (až andělským) písmem napsáno: Pro ta nejkouzelnější přání (účet je neomezený, kreditka občas zlobí). Anička byla nadšená a odpoledne vyrazila s tatínkem a maminkou na nákupy.

„A co když přestane ta kreditka platit, vždyť psali, že přece zlobí?“ zeptala se tatínka Anička.

„Jen se neboj,“ chlácholil ji rozhodným hlasem tatínek. „Nebude-li platit, mám s sebou ještě drobnou hotovost. Nekaž si radost, něco určitě koupíme.“ Měl pravdu. Když vešli do velkého obchodního centra, Aničku zcela pohltila atmosféra a všechny obavy z ní spadly. Užívala si to a ukazovala na věci, na které celé roky mohla jenom myslet. Když nastal čas placení, znervózněl i tatínek, ale naštěstí je kreditní karta poslechla. A tak pokračovali v nákupech. Párkrát se stalo, že nezaplatila a museli použít hotovost, ale všichni si to užívali, neboť většinu (dražších) výdajů naštěstí pokryla. Nikdo nepřišel na to, kdy funguje a kdy ne. Než opustili obchodní centrum, potkali svého souseda. Světe, div se! Byl to ten pán, který uklouzl s kupou dárků. Maminka s tatínkem se s ním dali do řeči a řekli mu vše o zázračné kreditní kartě. Dokonce mu ji i půjčili, aby sám poznal její kouzlo. Soused s radostí přijal (lehce nabyté peníze). Nabíral si věci, o kterých dříve říkal, že jsou k ničemu (a zbytečně se za ně platí). Když však měl zaplatit, vzpomněl si na varování, že platí jen někdy.

„Ty potvůrko, určitě budeš zlobit a já abych platil ze své kapsy?“ zabrblal si pod vousy. Nechal nákup před pokladnou a odešel domů. Doma se rozhodl, že kartu nevrátí Krámským, ale odnese ji do banky. Tam ji pěkně proklepnou, co je zač. Ale když už chtěl jít, nemohl ji najít. Andílci si ji vzali na zpět, protože svůj úkol splnila.

Hned jak všechno shlédli ze svých obláčků, začali se smát. Tak už to bývá: Ti, co mají vše, přepočítávají každý haléř a raději zahodí kouzlo Vánoc, než aby na něm tratili. A pak jsou tu ti, kteří vědí, že opravdové kouzlo mohou zažít jen jednou, a ač mají málo, přesto to rádi obětují.

Když to andílci viděli, jak málo měla Anička předtím a kolik toho má teď, byli šťastní. Ona nebyla bohatší o dárky, ale o jedno malé vánoční kouzlo.

Věra Nývltová, sexta